BÝVALÝ NÁMĚSTEK PRIMÁTORA HRADCE KRÁLOVÉ JOSEF MALÍŘ ŘEKL PRÁVU:
* Jaký je váš názor na komerční provozovatele a jejich roli v českém vodárenství?
Myslím, že to je nutné řešit případ od případu. V případě Hradce Králové jsem přesvědčen, že provozní model byl nastaven dobře. A to mohu říct i dnes, deset let od začátku spolupráce. Ekonomické výsledky i kvalita provozu o tom také jasně vypovídají.
* Osm let jste působil na postu náměstka primátora pro rozvoj města a investice. Kdybyste měl nyní možnost o podobě vodárenství ve městě znovu rozhodnout, nešel byste raději do samoprovozování?
Nešel. Na druhé straně si říkám, že rozhodování bylo zbytečně dlouhé. Braly se v potaz i věci, které pak v reálu nikdy nenastaly. Rozhodl bych se ale stejně.
* Co říkáte tomu, že zahraniční vodárenské společnosti odvádějí zisky do zahraničí?
Na diskusi o vodárenství, která by měla být odborná a bohužel není, mi vadí, že většina mediálních výstupů vychází z jednoduchého modelu. Zahraniční provozovatel si bere peníze z provozu, nedává nic na investice, dividendy odvádí do zahraničí a města pak nemají peníze na investice do infrastruktury. Nevím, jestli takové případy a smlouvy existují, ale v Hradci Králové to rozhodně není.
* Jak jste toho dosáhli?
Při výběru provozovatele byly parametry soutěže finanční zdroje na obnovu infrastruktury, náklady na provoz a přiměřený zisk. Nejvýhodnější nabídku podala Veolia, soutěž vyhrála a vlastník každoročně získá takto určené nájemné. To jednoznačně stačí na to, aby mohl nejen rekonstruovat a obnovovat vodárenskou síť, ale i investovat. Město má navíc 34procentní podíl v provozní společnosti, tedy i vliv na její hospodaření a třetinovou dividendu. Tím, že se hodně investovalo, vzrostlo nájemné ze 150 na 250 miliónů korun ročně. A dnes mám dojem, že provozovatel má co dělat, aby to takzvaně udýchal. V Hradci je prostě model nastaven dobře. Možná by si měl každý, kdo se chce dopouštět nějakých paušálních hodnocení, dvě či tři smlouvy přečíst a porovnat. Paušalizace je škodlivá. Bohužel se ale nedaří širší veřejnosti vysvětlit, že je to skutečně nutné hodnotit případ od případu.
* Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) se vyjádřil, že voda by mohla o 30 procent zlevnit. Je to reálné?
Stát by se měl v první řadě zamyslet nad tím, kolik si z vody bere na DPH, poplatcích za čerpání podzemní i povrchové vody a vypouštění vyčištěné vody do řek. Ta částka je v desítkách procent. Další věcí je, že pokud se stát zavázal k určité kvalitě čištění vody, tak jsme museli proinvestovat desítky miliard korun. A množství proinvestovaných peněz se nutně musí odrazit v odpisech, což zejména ve stočném dělá velký nárůst. Tak to prostě je. Stát by si měl rozmyslet, co chce a nechce. Pokud chce skokově zlevnit vodu, pak ji musí zbavit daní a poplatků, nebo budou muset podniky rezignovat na obnovu infrastruktury. Ani jednu z těchto variant si nedovedu představit. Je to tedy podle mého názoru jen populistické heslo. Nevím, kolik v součtu zahraniční provozovatelé odvádějí dividend, ale je potřeba se podívat také na to, kolik do toho na začátku vložili. Ne všem se prvotní investice už vrátila. V Hradci to není jen nájemné, ale také dalších 300 miliónů korun předplaceného nájemného. Na dividendách se tyto prostředky teprve vracejí. Ano, oni to samozřejmě mají postaveno tak, že na konci budou v plusu, ale není to tak, že by první rok už vydělávali.
* Měla by se voda vrátit do českých rukou?
U provozního modelu voda ve vlastnictví českých měst a obcí zůstala. Provozní smlouvy lze samozřejmě ukončit, ale je potřeba si uvědomit, že tento proces má své náklady a úskalí. Diskuse o tom by měla být pod odbornou, právní a daňovou kuratelou. Měla by být podkladem pro akcionáře, tedy zastupitele, kteří jsou neodborníci. Je třeba, aby věděli, jaká jsou rizika.
* Jaký způsob provozování je tedy podle vás nejvýhodnější?
Nebudu tvrdit, že jeden je výrazně lepší než druhý. Je to samozřejmě případ od případu. Někdo má přebytek kvalitních zdrojů a vodu může prodávat. Takže někdy i malá společnost má tolik peněz, že si může dovolit nehledět na efektivitu. V tomto případě i veřejné provozování může bez problémů fungovat. Velké vodárenské společnosti v devadesátých letech neuměly efektivně hospodařit. Všichni věděli, že je tam dvakrát více zaměstnanců než v obdobných firmách v západní Evropě. V představenstvech byli neodborníci – starostové, místostarostové, kteří se každé čtyři roky střídali. Takže management, pokud sám neměl eminentní zájem o efektivitu, je vždycky přesvědčil, že to nejde.
* Existuje nějaký optimální model?
Pro řadu českých společností jím může být dobře nastavený provozní model. Až provozní smlouvy doběhnou a zahraniční společnosti nám předají své know-how, města a obce se rozhodnou, jestli provozní model zachovají. O tom by se měla vést diskuse dlouhou dobu před ukončením smluv. Jednoduchá úvaha zní: Když už jsme se to naučili, tak ono to bude fungovat. Ale nemusí to tak vůbec být.
zdroj: Jiří Tichý, Právo, 9.6.2017