ROZHOVOR / Voda je v poslední době tématem, které hýbe Českem. Politici volají po návratu do českých rukou a zastavení zisků plynoucích do zahraničí.
Severní část Olomouckého kraje není výjimkou, a tak jsme se zeptali na názor Radima Jirouta, ředitele Šumperské provozní vodohospodářské společnosti (ŠPVS), která je dodavatelem vody pro tuto oblast a patří do francouzské skupiny SUEZ.
Jak vidíte současnou situaci? Zdá se, že zahraniční provozovatelé jsou pod velkým tlakem.
Z vodárenství se stalo politické téma a vytrácí se odborná stránka. Často čtu články plné nepřesných informací. Už to heslo kampaně „česká voda do českých rukou“ je nesmysl. Vždyť ona v českých rukou vždy byla. A vždy bylo jen na rozhodnutí měst a obcí, koho pověří tím, kdo se bude starat o to, aby dotekla do kohoutků a čistá se vrátila do řeky. Navíc vodní zdroje patří státu a velká část z ceny vodného a stočného je příjmem českého státu.
Ale zahraniční provozovatelé prý účtují odběratelům vysoké ceny vodného a stočného…
To je populární dezinformace. My jako provozovatel vyrábíme, dodáváme pitnou vodu a odvádíme a čistíme odpadní vodu za náklady kolem 40 korun za kubík, ve kterých jsou zmíněné státem vynucené náklady. Rozdíl do konečné ceny tvoří nájemné, které je příjmem vlastníka, v našem případě společnosti VHZ. Tarifní ceny vodného a stočného stanovuje vlastník. Ten může snížit objem nájemného, což by vedlo ke zlevnění tarifů, současně by však výrazně omezil investice, které jsou pro fungování vodohospodářského systému nezbytné.
Pokud jsou někde odběratelům účtovány nízké ceny vodného či stočného, tak se vždy jedná o ceny dotované. Tato praxe však už končí, protože odbor regulací ministerstva zemědělství začal uplatňovat na vlastníky a provozovatele stejný metr a vyžaduje, aby vodovody a kanalizace bylo možno financovat z vodného a stočného.
Lidem vadí, že provozní společnosti inkasují zisk, který posílají vlastníkům do zahraničí.
Jsme komerční společností a naším cílem je tvorba přiměřeného zisku, který je ovšem ve vodárenském oboru přísně regulován státem. Snaha o ziskovost však nemusí znamenat, že je to pro odběratele vody špatně. Tím, že patříme zahraniční vodohospodářské společnosti, máme přístup k nejmodernějším technologiím a pracujeme efektivně.
My nejsme francouzskou společností, jsme českou, jejíž akcie aktuálně drží nadnárodní společnost SUEZ, jejíž akcionáři jsou z celého světa. Zaměstnáváme české zaměstnance, platíme daně v Česku. Za pronájem sítě platíme ročně městům a obcím takřka 100 milionů korun, které slouží na investice a rozvoj sítě. Navíc nás smlouva zavazuje k dalším investicím do sítě, kdy do oprav dáváme další desítky milionů ze svého.
Teď někomu vadí, že přiměřený zisk z kvalitní služby jde vlastníkům společností do zahraničí. Co bude pak? Po vodě začneme napadat banky, automobilky, mobilní operátory, prodejce elektřiny a plynu, kteří generují mnohem větší zisky a odvádějí je do zahraničí?
Ale bez vás by generovaný zisk zůstal doma…
Nejsem si jist, že městská firma bude schopna zisk vytvářet a současně efektivně provozovat. ŠPVS byla před naším příchodem v českých rukou a uvedu příklad jejího tehdejšího hospodaření s vodou: ztráty vody dosahovaly takřka 50 procent, teď jsou 11 procent. A to jen díky aktivitám a investicím provozovatele bez přispění vlastníka. To znamená, že jsme přeměnili za posledních 15 let cedník ve fungující systém, čímž ročně šetříme zhruba 3,5 milionu m3 surové vody. Nevýhodou vlastnění provozní společnosti městy a obcemi je lákavé politické ovlivňování provozu, „trafiky“ pro zasloužilé politiky a také obvykle nefungující kontrolní mechanismy. A tady narážíme na další věc, která mi vadí.
Co myslíte?
V současném populistickém mediálním proudu naprosto uniká otázka, zdali to stávající provozovatelé dělají dobře nebo špatně. Považujeme za normální otočit kohoutkem a mít dostatek kvalitní levné pitné vody kdykoliv nás to napadne. Zkusme si představit situaci, že by vám netekla voda nebo, že by vás někdo omezoval v její spotřebě. Pokud má vodohospodářský obor spolehlivě fungovat, musí být provozován vysoce odborně s trvalým tlakem na efektivitu. Jednou věcí jsem si jistý, pod správou firmy vlastněné městy a obcemi voda občanům nezlevní. A pokud ano, tak za cenu přiškrcených investic nebo ještě hůře, zadlužení.
Co byste tedy doporučil městům a obcím?
Zachovat chladnou hlavu a nepodléhat současné, možná předvolební účelové hysterii. Politik má omezený časový mandát, a proto se v mnoha oborech neustále mění koncepce, což není dobře. Jsem přesvědčen, že správný politik má být i správný hospodář. Považuji za ideální, když si obce v rámci koncesního řízení vymezí podrobné podmínky provozování a vysoutěží nákladovou cenu. Potom se jejich činnost soustředí výhradně na kontrolu plnění podmínek smlouvy. Je to naprostý standard ve všech veřejných službách a nikdo to nezpochybňuje. Ukažte mi město, které si provozuje vlastní svoz odpadků, úklid sněhu či veřejnou dopravu. Nikde to tak nefunguje. Pokud někdo ukazuje na případy malých obcí, tak cíleně zkresluje, celkově i tam přijdou služby dráže, což je daň za to, že například zaměstnají vlastní obyvatele. Je to podobné jako s vlastnoručními opravami rodinného domku namísto zadání opravy odborné firmě. Mám pocit, kolik peněz jsem ušetřil, protože nepočítám s náklady vlastního času. Žádná kvalitní služba není zdarma a jsou oblasti, kde není místo pro experimenty. Zásobování vodou mezi ně určitě patří.
Tomáš Krejčiřík
23.6.2017, Sumpersky.denik.cz
BÝVALÝ NÁMĚSTEK PRIMÁTORA HRADCE KRÁLOVÉ JOSEF MALÍŘ ŘEKL PRÁVU:
* Jaký je váš názor na komerční provozovatele a jejich roli v českém vodárenství?
Myslím, že to je nutné řešit případ od případu. V případě Hradce Králové jsem přesvědčen, že provozní model byl nastaven dobře. A to mohu říct i dnes, deset let od začátku spolupráce. Ekonomické výsledky i kvalita provozu o tom také jasně vypovídají.
* Osm let jste působil na postu náměstka primátora pro rozvoj města a investice. Kdybyste měl nyní možnost o podobě vodárenství ve městě znovu rozhodnout, nešel byste raději do samoprovozování?
Nešel. Na druhé straně si říkám, že rozhodování bylo zbytečně dlouhé. Braly se v potaz i věci, které pak v reálu nikdy nenastaly. Rozhodl bych se ale stejně.
* Co říkáte tomu, že zahraniční vodárenské společnosti odvádějí zisky do zahraničí?
Na diskusi o vodárenství, která by měla být odborná a bohužel není, mi vadí, že většina mediálních výstupů vychází z jednoduchého modelu. Zahraniční provozovatel si bere peníze z provozu, nedává nic na investice, dividendy odvádí do zahraničí a města pak nemají peníze na investice do infrastruktury. Nevím, jestli takové případy a smlouvy existují, ale v Hradci Králové to rozhodně není.
* Jak jste toho dosáhli?
Při výběru provozovatele byly parametry soutěže finanční zdroje na obnovu infrastruktury, náklady na provoz a přiměřený zisk. Nejvýhodnější nabídku podala Veolia, soutěž vyhrála a vlastník každoročně získá takto určené nájemné. To jednoznačně stačí na to, aby mohl nejen rekonstruovat a obnovovat vodárenskou síť, ale i investovat. Město má navíc 34procentní podíl v provozní společnosti, tedy i vliv na její hospodaření a třetinovou dividendu. Tím, že se hodně investovalo, vzrostlo nájemné ze 150 na 250 miliónů korun ročně. A dnes mám dojem, že provozovatel má co dělat, aby to takzvaně udýchal. V Hradci je prostě model nastaven dobře. Možná by si měl každý, kdo se chce dopouštět nějakých paušálních hodnocení, dvě či tři smlouvy přečíst a porovnat. Paušalizace je škodlivá. Bohužel se ale nedaří širší veřejnosti vysvětlit, že je to skutečně nutné hodnotit případ od případu.
* Ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO) se vyjádřil, že voda by mohla o 30 procent zlevnit. Je to reálné?
Stát by se měl v první řadě zamyslet nad tím, kolik si z vody bere na DPH, poplatcích za čerpání podzemní i povrchové vody a vypouštění vyčištěné vody do řek. Ta částka je v desítkách procent. Další věcí je, že pokud se stát zavázal k určité kvalitě čištění vody, tak jsme museli proinvestovat desítky miliard korun. A množství proinvestovaných peněz se nutně musí odrazit v odpisech, což zejména ve stočném dělá velký nárůst. Tak to prostě je. Stát by si měl rozmyslet, co chce a nechce. Pokud chce skokově zlevnit vodu, pak ji musí zbavit daní a poplatků, nebo budou muset podniky rezignovat na obnovu infrastruktury. Ani jednu z těchto variant si nedovedu představit. Je to tedy podle mého názoru jen populistické heslo. Nevím, kolik v součtu zahraniční provozovatelé odvádějí dividend, ale je potřeba se podívat také na to, kolik do toho na začátku vložili. Ne všem se prvotní investice už vrátila. V Hradci to není jen nájemné, ale také dalších 300 miliónů korun předplaceného nájemného. Na dividendách se tyto prostředky teprve vracejí. Ano, oni to samozřejmě mají postaveno tak, že na konci budou v plusu, ale není to tak, že by první rok už vydělávali.
* Měla by se voda vrátit do českých rukou?
U provozního modelu voda ve vlastnictví českých měst a obcí zůstala. Provozní smlouvy lze samozřejmě ukončit, ale je potřeba si uvědomit, že tento proces má své náklady a úskalí. Diskuse o tom by měla být pod odbornou, právní a daňovou kuratelou. Měla by být podkladem pro akcionáře, tedy zastupitele, kteří jsou neodborníci. Je třeba, aby věděli, jaká jsou rizika.
* Jaký způsob provozování je tedy podle vás nejvýhodnější?
Nebudu tvrdit, že jeden je výrazně lepší než druhý. Je to samozřejmě případ od případu. Někdo má přebytek kvalitních zdrojů a vodu může prodávat. Takže někdy i malá společnost má tolik peněz, že si může dovolit nehledět na efektivitu. V tomto případě i veřejné provozování může bez problémů fungovat. Velké vodárenské společnosti v devadesátých letech neuměly efektivně hospodařit. Všichni věděli, že je tam dvakrát více zaměstnanců než v obdobných firmách v západní Evropě. V představenstvech byli neodborníci – starostové, místostarostové, kteří se každé čtyři roky střídali. Takže management, pokud sám neměl eminentní zájem o efektivitu, je vždycky přesvědčil, že to nejde.
* Existuje nějaký optimální model?
Pro řadu českých společností jím může být dobře nastavený provozní model. Až provozní smlouvy doběhnou a zahraniční společnosti nám předají své know-how, města a obce se rozhodnou, jestli provozní model zachovají. O tom by se měla vést diskuse dlouhou dobu před ukončením smluv. Jednoduchá úvaha zní: Když už jsme se to naučili, tak ono to bude fungovat. Ale nemusí to tak vůbec být.
zdroj: Jiří Tichý, Právo, 9.6.2017
Na většině vodohospodářské sítě obce špatně hospodaří
Kateřina Surmanová – Česká pozice, 2.5.2017
Kdyby se dnes natáčela pohádka, co je nad zlato, sůl by vytlačila voda. A zlata by zase bylo třeba, aby se naplnil balík, který české obce potřebují na investice do potrubí s životodárnou tekutinou. Poprvé má ministerstvo zemědělství k dispozici tvrdá data, jež ukazují, že zrezlé vodovody přijdou Čechy draho – až na miliardu korun.
V devadesátých letech stát předal vodohospodářskou síť obcím. Jedním z důvodů byl strach z ohromných investic, které zanedbaná infrastruktura vyžadovala. O čtvrt století později je to ale stejně stát, kdo musí najít způsob, jak odvrátit blížící se havárii. Dosud se jen tušilo, jak velký je problém v podzemí. Teď poprvé má ministerstvo zemědělství k dispozici tvrdá čísla. A nejsou to dobré zprávy.
Průzkum dat se zabýval tím, jestli starostové při stanovování cen za vodu zohledňují, kolik je stojí provoz trubek, kanalizací a čističek, jak majetek stárne a kolik bude třeba na obnovu. Vyšlo najevo, že moc nezohledňují, a tím tvoří obrovský dluh do blízké budoucnosti. „Odhaduje se na mnoho desítek miliard korun a každý rok se o miliardy zvyšuje,“ sdělil již dříve ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).
Přelomový rok
V hospodaření obcí se objevují různé chyby, ale ta nejčastější je nejpalčivější. „Celkově je možné zkonstatovat, že nejmarkantnějším problémem je nedostatečná tvorba prostředků na obnovu sítě,“ potvrzuje závěrečná zpráva. Průzkum získal data společností, jež objemem vyfakturované vody představují třetinu tuzemského trhu. Celých 85 procent vlastníků nepočítá s tím, že vydělá dost, aby udrželi trubky v pořádku, dodávky vody bezpečné a stabilní. V kanalizaci je situace ještě horší. „Anomálie dokazují, že dochází k výraznému dotování ceny stočného,“ uvádí zpráva.
To znamená, že starostové většinou nenajdou odvahu, aby nastavili ceny vody podle reality. Nechtějí zdražovat, protože by se to lidem nelíbilo. Někde už je podfinancování tak vážné, že by zohlednění skutečných nákladů znamenalo raketový růst částky na složenkách. „Ukazuje se, že některé obce nejsou schopny kumulovat dost peněz na údržbu, protože by jim vodné vyletělo na pětistovku,“ uvedl ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU). Cena vody se region od regionu liší, ale průměr letos vychází na 80 korun za kubík.
Investice jsou ale neodvratné, proto začnou vznikat nová pravidla, která vodohospodáře přinutí, aby cenu počítali reálně, a stát se bude muset výrazněji zapojit s dotacemi. Letošní rok je pro české nakládání s vodou přelomový. Do 30. září se musí otevřít a znovu projednat tisíce smluv, které starostové uzavřeli se soukromými firmami, aby jim provozovaly vodní hospodářství. V kontraktech starých až 30 let mnohdy zapomněli, že si musejí bokem ukládat peníze, protože trubky budou stárnout a chřadnout.
Problém obnovy
Vedle toho si stát nově dal práci, aby začal sbírat data z terénu. Díky nim vidí, jak velké vnitřní zadlužení se v podzemní síti, čističkách a úpravnách nashromáždilo. Ministerstvo zemědělství loni provedlo první analýzu, jejíž výsledky má nyní k dispozici. Závěr je alarmující – ceny vody se na mnoha místech nastavují v rozporu s realitou.
Z čísel vyplývá, že 46 procent majitelů trubek rovnou počítá s tím, že skončí v minusu, takže nemohou získat nic, co by dali na obnovu. Nebo že čtvrtina těch, kdo zajišťují provoz sítě, vykazuje příliš velké ztráty vody „cestou“.
Obce, které trubky vlastní nejčastěji, dotují ceny ze svého, ale pak jim nezbývají peníze na obnovu. Na některých místech republiky je už síť za svou životností.Z čísel vyplývá, že 46 procent majitelů trubek rovnou počítá s tím, že skončí v minusu, takže nemohou získat nic, co by dali na obnovu. Nebo že čtvrtina těch, kdo zajišťují provoz sítě, vykazuje příliš velké ztráty vody „cestou“. Tím, že si sesbíralo údaje, ministerstvo nekončí. Data tvoří základ, na němž se zrodí návrhy, jak situaci zlepšit, dokud je čas.
„V roce 2015 bylo do tržeb za vodné a stočné započteno 12,9 miliardy korun, které mohou být použity na obnovu vodohospodářského majetku. To považujeme za dostatečné, ale problém je v jejich rozložení,“ sdělil LN Aleš Kendík, náměstek pro vodní hospodářství. Tím myslí, že ne všichni majitelé přistupují ke svěřené infrastruktuře stejně zodpovědně a je velmi složité je v tom koordinovat. Česká republika drží unikát v roztříštěnosti vodohospodářské infrastruktury, je jich tu 6400 a k tomu ještě více než 2700 zasmluvněných provozovatelů.
Zvláštní bankovní účet
Shoda ani není, je-li 12,9 miliardy dost peněz. Podle ředitele Sdružení oboru vodovodů a kanalizací Oldřicha Vlasáka by to chtělo spíš 20 miliard ročně. Navíc ne hypoteticky vyčleněných, ale utracených. Má za to, že hlavním viníkem situace je stát, jenž v devadesátých letech předal infrastrukturu obcím, ale pak je nechal, ať si poradí samy. „Nebyly žádné pobídky, regulativy, metodiky. To se všechno vytváří až teď, až v posledních letech se klade větší důraz na kvalitu a obnovu infrastruktury. Její část se od privatizace lehce vybydluje, chybí dostatečná kontrola,“ vypočítal Vlasák.
Jedno z opatření, která ministerstvo zemědělství zmiňuje, je například povinné vytvoření zvláštního bankovního účtu. Tam by majitelé trubek střádali peníze a vytvořila by se záruka, že půjdou opravdu na to, nač jít mají. I ministerstvo navíc ví, že je tu velký deficit v kontrole, jestli starostové plán financování obnovy opravdu vytvářejí, a plánuje se na to zaměřit mnohem důkladněji.
„Existuje mnoho obcí, kde nejsou plány obnovy dostatečné a nejsou řádně kontrolovány. Tam pak může starosta usoudit, že není politicky výhodné zvyšovat cenu vody, a za deset let po něm někdo zdědí úplně zanedbaný majetek s velkým vnitřním dluhem,“ shrnul již dříve ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).
Neudržitelný stav
Problematické jsou hlavně menší, osamoceně stojící obce. Obsluhují vodou jen pár obyvatel, ale tím jim náklady na udržování trubek v (teoreticky) bezvadném stavu nijak neklesají. Pro ně bude muset stát vymyslet, a taky vymýšlí, nějakou formu dotace. Kdyby měly do ceny promítnout, kolik je opravdu třeba peněz na investice, platba za vodu by překročila sociální únosnost a venkov s pohraničím by se vylidnily ještě víc, než už vylidněné jsou.
Jako hlavní cíl sběru dat si ministerstvo zemědělství, které má roli strážce vodního sektoru, dalo, aby se cena začala kalkulovat podle skutečných nákladů. Nynější stav je neudržitelný a za současných podmínek nelze dosáhnout toho, aby se vodohospodářské společnosti zvládaly financovat samy.
„To nemusí nevyhnutelně znamenat jen přenesení problému, tedy nákladů, na konečného spotřebitele,“ uklidňuje závěrečná zpráva ministerstva. Cena musí ve svém maximu ctít sociální únosnost a ve svém minimu pokrývat reálné náklady. Problém je, že doposud zohledňuje jen to první.
|
Jak si vedou české trubky 6400 vlastníků a 2700 provozovatelů má česká vodohospodářská síť, taková roztříštěnost není v Evropě obvyklá. Vlastníci vodovodů Většinou jde o obce, v některých regionech se síť zprivatizovala a vlastní ji soukromá firma.
34 procent trhu pokrývá první zkoumání, které se zaměřilo na data od části vodohospodářských společností. Zkoumalo stanovování cen, podniknuté investice a stav potrubí s čističkami odpadních vod. V reprezentativním vzorku jsou malé i velké společnosti. Zjištěné anomálie znamenají vykřičník, že se něco děje špatně. V řadě případů se u jednoho vlastníka vyskytuje více anomálií najednou. U kanalizací je míra anomálií ještě vyšší. Provozovatelé vodovodů Nejčastěji jde o nasmlouvanou soukromou firmu, někdy si obce síť provozují samy.
|
Zdroj: Na většině vodohospodářské sítě obce špatně hospodaří
Vodohospodářskou techniku, která slouží občanům Šumperska, Mohelnicka a Zábřežska, představí na Dnu otevřených dveří společnost Šumperská provozní vodohospodářská společnosti (ŠPVS) v pátek 28.4.2017. K vidění budou například nejmodernější přístroje sloužící k monitoringu kanalizační sítě či vyhledávání potrubí. Zájemci si také prohlédnou sofistikovaný dispečerský systém, s jehož přispěním dokázala firma snížit ztráty vody z 50 % v roce 2003 na současných 12 %. Lidé nahlédnou i do laboratoří, které denně kontrolují kvalitu vody ve veřejném vodovodu, tak i ze soukromých studní. Zájemci mohou dorazit do areálu ŠPVS v Šumperku, Jílová 6 v 10:00 hod., kdy začne prezentace.
V rámci Dne otevřených dveří představí společnost ŠPVS mimo jiné nejmodernější systém Enigma, který v sobě kombinuje pokrokové způsoby vyhledávání skrytých úniků vody na potrubí. Tato unikátní technologie bude předvedena ve spolupráci s takzvanými hydrofonními senzory, které umožňují snímání zvuků přímo z prostředí vody ve vodovodním potrubí.
Veřejnost si také bude moci prohlédnout kombinovaný kanalizační vůz Kroll s kontinuální recyklací nasáté odpadní vody pro čištění kanalizačních stok a přípojek. Za pozornost bude státi i ukázka moderního systému kamerového průzkumu kanalizačního potrubí s barevným záznamem a vysokým rozlišením.
Současné mrazivé počasí může způsobit i některé nepříjemné nečekané situace jako např. zamrznutí vodovodní přípojky či vodoměru.
Nejčastěji to může být způsobeno netěsnými či rozbitými sklepními okénky či špatně osazeným a neizolovaným poklopem vodoměrné šachty. Rovněž nově položená venkovní dlažba může snížit izolaci vodovodní přípojky v místech, která byla dosud bezproblémová. Šumperská provozní vodohospodářská společnost, a.s. tedy doporučuje všem odběratelům, aby provedli kontrolu vodoměrů i prostor, ve kterých jsou vodoměr a vodovodní rozvody umístěny. Náklady spojené s dodatečnou izolací problematických prostor jsou zanedbatelné, oproti tomu škody, které zamrznutím přípojky či poškozením vodoměru vzniknou, se pohybují v řádech tisíců korun a hradí je přímo odběratel.
V případě nejasností či zjištění jakýchkoli závad kontaktujte vodárenský dispečink na tel.č. 583 317 202.